Už přesně nevím, kdy to začalo. Ten nápad, dát na něco svoje razítko, pod něco se podepsat, nechat někde otisk svého prstu, přenést někam svůj nápad.. Co vím je, že jsem v tu chvíli seděla v obýváku, přede mnou seděl můj 9 měsíční pupek a najednou jsem cítila jedno kopnutí, druhé a třetí. Jakoby to věděla. Ta moje dlouho očekávaná holka. A nápady se hrnuly. Samy. Čím víc jsem se soustředila na její pohyby, tím víc jsem pro ní potřebovala něco udělat. Její jméno se nad postýlkou bude nádherně vyjímat. Bylo by fajn mít u toho osobní indicie narození, aby to vyzdvihlo ten nápad. Je to přeci jen pro ní. První Vánoce. Vánoční koule s jejím jménem, šup! A co jména i synovcům, dětem přátel, babi? No jasně, koule se jmény na přání. Začala jsem ji vyprávět příběh o jedné super babičce, která ji už nestihla poznat. Koloběh života, strom života. Rodokmen, jména, příběhy, tajemství, historie, rodina.
Related posts
Proč dřevo? Nedokonalost patří k originalitě. Žádný strom není stejný, žádný produkt z něj vytvořený není stejný. Ne ten, který je vytvořený u nás. Nedokonalost... Continue reading
